Na letošní Botas vyrazil oddíl CTB v zastoupení jen několika svých stálých členů. Nevím, zda příčina byla v tom, že většina Chotěbořáků poznala chuť mapy Čeřínek už při lize ( a Áčkách ) nebo všechny zalila panická hrůza z běhání a závodění o prázdninách.
Všechen tenhle strach a nechuť jsem překonala pouze já a Martina- - nejzdatnější, nejchytřejší, nejlepší, nejnatrénovanější, nejkrásnější orienťáci z Chotěboře. Martina všechno zařídila, přihlásila a zaplatila ( s mým přispěním pár korunami ). Tohle jí prostě jde, to se musí uznat.
První menší problém se nám připletl do cesty hned na začátku a to, jak se dostat na závody ( zvaný též: „How to get 1" ). Jen při pomyšlení na nejhorší variantu ( cestu na kolech ) se mi zvedalo i těch málo vlasů na hlavě, a proto jsem se skoro modlila. Naštěstí mě tam nahoře vyslyšeli a den před odjezdem s Broďáky-budoucími manžely, rodiči, prarodiči a praprarodiči- Luckou a Mírou jsem klidně usínala.
V pátek to nebylo ale tak jednoduchý. Ozval se totiž Phone, že má Míras něco s autem, takže přijede dýl. Byl to osud. Abysme stihly odprezentovat, tak jsem byla donucena jet na motorce ( JAWA 350 -já se v tom nevyznám, jen jsem si to přečetla ) s Bobešem ( pro toho, kdo ho ještě nebo už nezná- je to brácha Martiny ). Musim se přiznat, že moje kolena se třásly dost, ale nakonec jsme do Dolních Hutí nějak dojeli.
Stanů v campu už stálo dost, ale pro nás se místo ještě v pohodě našlo. Bobeš šel odprezentovat do centra (nedaleko od campu) a já jsem byla zatím pověřena hlídáním mašinky a placu pro stany- ale já takový tichý člověk nemůžu přece nikomu oznamovat, že tam budou
stát naše stany a ne cizí. Za chvíli už přijelo auto plné jídla, věcí, Martiny a ostatních. Postavily se stany a šlo se do lesa.
Na start to naštěstí bylo jen 600m. V lese se určitě všem líbilo- šutříky, větve- prostě se tam vůbec nedalo běhat. Na konci závodu měli všichni pár kontrolek ve hřbítku se skálama a kamenama, ale jen jeden kámen byl ten správnej. Lidi tam lítali jak splašený od šutru k šutru. Nakonec to všichni zvládli a z lesa přiběhli.
První den jsem skončila pátá. Taky jsem si uvědomila, že při E3 prvních 5 z každý kategorie dostává číslo. „Lenko, snaž se". Martina dopadla o trošku hůř v Áčkách. Navečer jsme se šli (většina po svých, já musím být vždycky vyjímka) koupat do malého bahňáčku u hajzlíků a sprch. Bylo to hezké, teplé a příjemné. Ještě před vyhlášením jsem byla oxidovat na prezentaci. Vysomrovala jsem si tam diplom za páté místo- dík lochneskám z Novýho Města. To je ta protekce.Večer jsme navštívili centrum- hotel s restaurací. Zahráli jsme kulec, postrefovali jsme se do děr a šli jsme brzinko spinkat, abychom byli připraveni na sobotní závod.
Start byl totiž už v 900, já jsem šla v 016, Martina v 019 a cesta tam byla přes 2 km do kopce. Samotný závod spočíval ve vyběhnutí Čeřínku a seběhnutí ho dolů. Jenže nahoru člověk nemůže a jakžtakž se plazí (když netrénuje) a dolů nejde moc běžet v tom marastu. Všechny tyhle a jiné faktory zapříčinily moje páté místo i v druhé etapě. Martina zase překvapivě skončila o něco hůř.
Bobeš dopoledne přivezl kámošku z České Bělé. Poznala jaký jsou OB závody a prý se k nám přidá (opustí atletiku)-tomu jsem se trošičku zasmála. Co by na to asi řekl pan profesor Krejčí ?
Odpoledne jeli všichni (z našich dvou stanů) do Jihlavy na oběd. Já jsem si ale udělala brokolicovou polívku a slepila žraloky u bot. Pak jsem šla znovu otravovat pořadatele. Zase jsem si vyprosila diplom. Bylo to ale složitější, musela jsem pro to něco udělat- donýst Mazimu pivko. Já samozřejmě pro diplom udělám skoro všechno, a tak ho měl mít. Nakonec mě ještě Pól poprosil, abych vylepila startovku na zítra. Zjistila jsem, že startuju čtvrtá z kategorie. Super, na třetí jsem měla asi 11 minut- tak to asi né Leni- a pátá šla až 9 minut za mnou. Řikala jsem si: „Těžká pohoda". Velkou radost jsem měla z toho, že budu mít číslo. Všude jsem se s tim chlubila. K véče jsem si dala grilovaný kuře, to mi totiž neunikne. Pak začalo pršet, přijel Karlos s Fandou. Pavliňák potupně odevzdal krabici šampáňa do Karlosových a Syslových rukou. Dál už nevim, co se tam dělo, možná tancovalo nebo něco podobnýho. Já jsem šla brzo spát, abych byla na E3 v pohodě.
Do lesa jsem šla naštěstí až o půl jedenáctý, takže na probuzení jsem měla dost
času. Vůbec nevim, proč jsem hlavou spala u východu ze stanu.
Ráno bylo ošklivé, trošku zima, takže navlíknout se do dederonu mi dělalo značné potíže. Když jsem přiběhla na start, šla jsem hned pro číslo. Už z dálky na mě svítilo, bylo jediné růžové.
Pavel Nechanicků mi fakt udělal radost. V lese to bylo krásný, pozorovala jsem to zvlášť, když jsem šla na druhou kontrolu už 13 minut- byly to asi 4 cm na mapě (1:15 000).Vyvstal problém zvaný: „How to get 2". Najednou vidim přibíhat ke mně orienťáka s číslem 5, D 16B. Dvojku jsme spolu našli, trojku taky. Na čtyřku byl trošku těžší postup do kopce, na kterym jsem jí naštěstí utekla. Kromě pár divných kontrol mě do cíle čekal ještě povinný postup, který jsem skoro úspěšně zdolala. Doufám, že moc lidí nevidělo, jak běžim pomalu. Když jsem razila sběrku, tak se mi docela ulevilo. Kecal mě ohlásil až po doběhu: „Právě doběhlo startovní číslo Pinďa 4 v kategorii D 16B". Nakonec jsem teda skončila čtvrtá a zdá se mi to docela i úspěch na to, že jsem o prázdninách moc netrénovala. Kdybych vyhrála, dostala bych botky. Takhle jsem dostala jen protekční diplom a 2 vlky od Maziho. Martina skončila asi podobně jako já- záleží, jak se to počítá. Potom se jen balilo, uklízelo a loučilo. Stany a auta ubývaly.
Letošní Botas byl skvělej. Při závodech to trošku zabolelo, ale jinak všechno bylo fajn, svět se točil a stejně všechno bylo fajn.