V Čechách už byla jarní sezóna u konce, a tak jsem se vydal na Slovensko, kde se konalo mistrovství v parkovom OB (supersprint).
Vyrazil jsem už v pátek (ono to je taky 9 hodin ve vlaku) a po dni plném deště jsem byl na úpatí Tater tedy ve Štrbě.
V sobotu ráno nás čekalo to nejdůležitější - vlastní parkový na Štrbském plese.
Startovní interval byl jedna minuta a běžec přede mnou ztratil tak dvacet vteřin na startu, než se rozmyslel kudy na tu jedničku půjde, takže z úvodní části, ve které byly kontroly na okraji louky se pro mě stal spíš hon na zajíce.
Pak následovalo několik kontrol mezi hotely (půl minutová chybka, ale nebyl jsem jediný, největší favorit, Lukáš Barták, zde přišel o vítezství) a okolo skokanského můstku k lesu.
Jakožto správný orienťák se chci kouknout i mezi stromy a místo obíhačky po okraji plesa to pálím z désátého místa v průběžném pořadí rovně do křovin.
Po minutě a půl prodírání se vynořuji u plesa na dvaadvacátém místě a zařazuji se k Paľovi Bukovačovi se kterým to dotáhnu až do cíle.
On je sice rychlejší (ve chvíli kdy jsme se potkali byl na prvním místě a díky chybám klesl na páté), ale já vyrovnávám jeho vlnky v postupech.
Bylo z toho 17. místo a docela příjemný pocit.
Po několika deštích nás odpoledne čekala krátká trať na východním svahu.
Tu už, ale absolvuji místo v chlapech v juniorech, ale vzhledem k tomu, že první dva s čtvtý z dopoledne byly junioři, tak to až taková výhoda není.
Z devíti lidí v kategorii jsou tři slovenští juniorští representatni a další dva polští borci.
Ješte na čtvrté kontrole jsem na třetím místě (první třeti závodů mi tedy jde na jedničku) a o dvě minuty dobíhám polského soupeře.
S vědomím, že za půl měsíce je juniorské mistrovství světa a jakožto průměrný český béčkař nemůžu ničit sebevědomí jistě velmi ambiciózní slovenské výpravy zvolňuji a dělám dvě větší chybky za sebou.
Pak už zbývá jen přeběhnout železnici (velmi oblíbený byl postup přes stanici) a jsem opět u hotelu.
Ve výsledcích vysím na šestém místě, ale s vědomím, že to mohlo být výrazně lepší.
Po náročném dni toho uz všichni mají plné orientky a místo oslav oddílových úspěchů (startuji v barvách Sokola Pezinok) jdeme radší spát.
V nědeli už se nebeží nahoře na plese, ale zůstáváme v Tatranské Štrbě a na řadu přichází klasická trať.
Díky svým známostem startuji daleko před soupeři, kteří nespěchají na vlak a po chvíli vyjednává na startu dostávám svou mapu a hurá na to.
Až na jednu drobnou a jednu vetší chybičku se mi běží dobře a zvládám i postup během kterého klesám o 240 výškových metrů (nebojte, před tím jsem si je všechny poctivě vyšlapal).
Jak se tak postupně vracejí z lesa mí soupeři, bypadá to na třetí místo a skalp sobotního suveréna (vyhrál oba dva závody), velké slovenské naděje a oddílového kolegy, Martina Pijáka.
Bohužel vyhlašuje se pouze součet krátké trati a klasiky a já končím o několi minut čtvrtý.
Zbývá tedy už se jen rozloučit a rychle na vlak a dalšího půl dne sedíce za mašinkou a lehce dřímajíce.
Dohromady to byl nádherný výlet a snad i příslib, že by to zase mohlo někdy běhat.
Michal